Praha 7 byla vlastníkem činžovního domu Bubenská 16. Dům však neměl dobrou pověst a ani obec se o něj příliš nestarala. Celá léta chátral, až byl nakonec zralý na celkovou opravu. Nájemníci se odstěhovali a dům zůstal opuštěn ladem. Radnice se jej rozhodla celý prodat, neboť na rekonstrukci neměla peníze.
Nejprve nechala zpracovat znalecký posudek, který zněl na pouhé 4 miliony. Rada městské části (ODS) na doporučení majetkové komise rozhodla prodat dům o milion dráž. Domluvili se s jedním konkrétním zájemcem, nějakým panem Liškutínem, seriózním podnikatelem a inženýrem, který měl jako stavitel potřebné zkušenosti.
Na jednání zastupitelstva tedy předložila rada zastupitelstvu záměr odprodat dům panu Liškutínovi za pět milionů. Marně jsem tam argumentoval, že tato cena je výrazně podhodnocená. Marně jsem tam apeloval na to, že nemovitosti se přece neprodávají za cenu stanovenou znaleckým posudkem, ale regulérní veřejnou dražbou. Marně jsem zdůrazňoval, že konkurence mezi více zájemci vyžene cenu na tržní úroveň a obec tak získá potřebné peníze na opravu škol, zvelebení veřejných prostranství, či podporu kultury a sportu.
Přehlasovali mne. Tedy vlastně nás, zelené zastupitele.
Ostatní strany, stejně jako obvykle, hlasovaly jako ovce.
Nic není ztraceno, záměr bude viset na úřední desce a budeme-li rychle shánět další zájemce, sejdou se snad i vyšší nabídky. A přesně to se stalo. Nabídek se sešla řada a každá další odvážně převýšila tu předchozí. Pokud někdo k ceně navíc nabídnul obci jeden zrekonstruovaný byt pro sociální bydlení, další uchazeči od něj tento nápad hbitě opsali. Bylo jasné, že takováto forma licitace prospívá jedinému, korupci. Nabídky chodily na podatelnu formou veřejných listin, nikde nebylo předem stanoveno, že jde o veřejnou soutěž formou zapečetěných obálek. Pracovnice odboru majetku či radní se o aktuální nejvyšší nabídce ihned dozvěděli, zatímco ostatní občané mohli jen čekat a myslet si své.
Na příštím zastupitelstvu bylo jasno. Nejvyšší nabídka, shodou „náhod“ ta poslední podaná, převyšovala tu předposlední o sto tisíc. Zněla na sedm milionů a sedmset tisíc. K mikrofonu přistoupil přítomný jednatel firmy, jejíž nabídka byla těsně překonána a dožadoval se regulérní soutěže či dražby, z fleku nabízel za dům další statisíce navíc, ale vše bylo marné. Vedoucí právního odboru přišel s výkladem, že na nabídky, které byly podány až v průběhu projednávání věci zastupitelstvem, nelze brát zřetel. Starosta spustil hlasování a bylo rozhodnuto.
Z jednání jsme odcházeli sic poraženi, ale na duši silnější. Přítomní občané uviděli na vlastní oči, jaká praxe se skrývá za usměvavou tváří našeho starosty a jeho radních. Bylo též jasné, které politické strany tvoří jen placené kulisy a kdo je naopak schopen věcné oponentury a konstruktivní kritiky. Nejsme snad žádný sultanát, nebo gubernie, jsme přeci městská část v srdci Evropy. Blížících se komunálních voleb se tedy nemusíme bát.